BUDOÁR STARÉ DÁMY

 

Marta Svobodová

- zpěv, el. kytara

 

Eva Svobodová

- housle, zpěv

 

Dáša Matějíčková

- baskytara, zpěv

 

Ondra Klíč

- el. kytara, zpěv

 

Štěpán Svoboda

- bicí, zpěv

Na Vánoce roku 1998 15-letá Marta dostala svou první el. kytaru, a než prozkoumala, na co všechno jsou ty čudlíky, rozhodl se její tehdy 13-letý bratr Štěpán, že bude bubeník a poskládal si v kotelně staré Amátky. Scházeli se pak, ne jako sourozenci, ale jako dva „hudebníci“ a přitahovali pozornost sousedů: „tak tohlenstok vám holomkové nevyřvaní trpět nebudeme“... přestěhovali se tedy do garáže, pak do pokojíčku, do dílny, na základní školu v Kohoutovicích, do Domečku, do Lužánek a nakonec jim zázemí poskytlo CVČ Ulita, které vzniklo v prostorách zrušené mateřské školky.

„Ale dva, to eště přeciš vůbec není žádná kapela“, řekli si sourozenci, omlouvajíce tak svou hudební nezdatnost. „Musíme někoho přibrat. Čím víc nás bude, tím hutněji to bude znít!“ A tak se na „zkoušku“ přišel podívat Štěpův tehdy 12-letý spolužák Jajco, který ani na chvíli o možném angažmá v kapele nezaváhal, a utíkal si zakoupit též el. kytaru, asi tak 2krát levnější a 100krát lepší než měla a dodnes má Marta. Ovšem zvuk se tímto příliš nezlepšil, ba naopak - kapela zněla možná ještě „rozplizleji“, a to se už Marta naučila baréčka. „Víte, basa tvrdí muziku,“ řekl kdysi kdosi chytrej a tak se to s dočasnou úlevou svedlo na absenci basy v kapele. „Moje sestra Dáša hraje trochu na kytaru, a kdyby se jí řeklo, aby hrála jen na ty spodní čtyry struny, tak by to ňák šlo, néé?“ navrhl Jajco. A tak se i stalo. Byli čtyři a hráli písně o Babičkách, které Martu napadaly od té doby, co s ní žila v patře. A za půl roku se složili i na opravdickou basu.

1.koncert, jméno kapely?
Repertoár poskládali asi z 10 písniček, a to už je oslovil velký Evžen z Čvachtavého lachtana: „Chtěli bychom s vámi udělat koncert v Mejdle,  nemáme totiž žádnej aparát.“ A aby bylo co napsat na plakáty, musel se vymyslet název skupiny. „Budeme se jmenovat Budoár staré dámy“, navrhla Marta „stejně zpíváme hlavně o babičce. Ta naše, poslouchejte, to je srandovní, když ji přijde ňáká návštěva, tak je provede celým domem, ona jim ukáže sklep, kotelnu, dílnu, garáž, botník, chodbu, obývák, kuchyň, koupelnu a záchod v 1. patře, a vleče je dál po schodech nahoru do 2. patra, a tam otevře dveře do Štěpova pokoje, zakleje nad „vigwamem“ v pokoji mém, nezapomene ani na záchod a na koupelnu, ale pozor, jako poslední se zastaví před dveřmi do svého pokojíku, významně pozdvihne hlavu, počká si na ticho a do něj slavnostně vyřkne: „tohle je takzvané B.S.D., neboli Budoár staré dámy...“, stiskne kostnatou rukou kliku, a nechá návštěvu v němém údivu, nad její pořádkumilovností, nad její květinymilovností, nad útulností budoáru podpořenou tkanými koberečky a kožešinkami na zemi, starou dubovou knihovnou s tlustými svazky, hodinami co netikají, co doslova buší, co hluší uši, těžkými závěsy, a obrazy s něžnými baculatými akty.

1. koncert byl tedy na jaře roku 1999. Všichni jsme se nesmírně těšili, a ještě nesmírněji báli. Marta zapomínala slova, dusila se všudypřítomným kouřem, nikdo se moc netrefoval ani do rytmu, ani na pražce. Čvachtavý lachtan byl ochromující. Po koncertě taťouch svým dětem řekl: „Tak se má hrát, těm to šlape, těm to zní, no, to je rozdíl!“ Marta se zamyslela, taťouchovi darovala k narozeninám lachtanskou kazetu a do kapely přivedla svou lyžařskou kamarádku, houslistku Evu. Ta jediná, již svůj nástroj a hlas ovládala, a tak zavedla v kapele ladění, které bylo do té doby opomíjeno a navíc se s obdivuhodnou úporností snaží Martu naučit zpívat.

Hádky?
Evička se stala také východiskem řešení sourozeneckých sporů. Ve zkušebně mají zaveden zvláštní zasedací a zastoupací pořádek: sourozenecké dvojice se umisťují vždy naproti sobě, do kříže, aby nedošlo k fyzickému kontaktu, a vizuální kontakt znemožňuje právě Evička svým postavením uprostřed. Na chyby se zvlášť sourozenci mezi s sebou zásadně neupozorňují, neb to již nesčetněkrát zkrátilo zkoušky. A to způsobem, že někdo zcela rudý, roztřesený s vylezlýma očima opouštěl zkušebnu: „Já vím, že jsem to zahrál špatně (popř. dosral), ale slyšet to nemusím! Chápete? Já to vím.“ Je tedy zavedeno zvedání ruky. Po skončení písničky, se každý, kdo si uvědomí, že chyboval, přihlásí. A tak to skutečně fungovalo. Jednoho dne jim ale ráz naráz odešel kytarista Jajco a už se nevrátil. Panika, pláč, málem rozpad... ...příchod kytaristy nového, ale starého známého Ondry Klíče.

Jak?
Od dob založení se mnoho nezměnilo. Stále nikdo z kapely netuší, jak se skládá písnička, jak se tvoří basová linka, či kytarové sólo, a tak Marta vždycky přijde, oznámí: „Mám novinku“, pak se dlouho vykrucuje a stydí, až ji pot na čele studí a pak, pak přečte text, protože když „zpívá“ tak jí rozumět není, a pak začne hrát a zpívat, hrát a zpívat a hrát ...než se přidají všichni. A pak společně vymýšlejí co kde kdo a jak bude hrát, a když zrovna nebude, jak se bude hýbat, jak bude tančit, což ovšem zatím žádný návštěvník koncertu nespatřil, neboť je pak na pódiu přepadne stud a sváže každý úd, ...tělo v sud.

Ačkoli má každý z nich rád úplně jiný druh hudby, Budoár je spojuje všechny. Každý si do písničky vloží sám sebe a svou hudbu, a jen díky tomu zní Budoár jako Budoár.
Publikum ze začátku tvořilo především příbuzenstvo, kamarádstvo a spolužactvo, jak je tomu zčásti i dodnes, ovšem s příměsí nových tváří, původem nejasných, však v nadmíru potěšujícím smyslu. Na málokterém koncertu chybí jejich statečná babička a někdo z rodičů Svobodových, kteří ochotně poprosili Ježíška, aby donesl, co je potřeba: kombo, kytaru, bicí, mikrofon, mixák...

A co dál?
Chtěli by stále zůstat tou „dravou a hravou, z 3/5 dámskou kapelou“ co hraje pro radost sobě a všem ostatním.

Marta Svobodová

Převzato z internetových stránek skupiny.